Smutek ze síní. Nástin vývoje smutečních síní v Čechách a na Moravě

Smuteční síně vzbuzují rozporuplné pocity. Abychom k nim přidali i fakta, požádal jsem o exkurzi do historie síní Michaelu J. Janečkou, která se zabývá poválečnou architekturou. Další článek bude věnovaný historii vzniku smuteční síně ve Volyni. JF

Smutek ze síní

Smuteční síně ve druhé polovině 20. století v Čechách a na Moravě

Michaela J. Janečková

Budování smutečních síní ve druhé polovině století u nás je spojeno s ideologicky podloženou potřebou státu zajistit občanskou formu pohřbu odtrženou od dřívějších zvyklostí pohřbů církevních. Takovéto občanské pohřby u nás samozřejmě byly možné už před druhou světovou válkou, byly však spojovány převážně s pohřbem žehem.

Myšlenka kremace se objevila v době revoluce ve Francii, ale první zemí, která kremaci legalizovala byla kupodivu katolická Itálie, a první krematorium tak bylo postaveno v roce 1876 v Miláně. Tato stavba kopírovala svou formou tvarosloví antických chrámů, obřad probíhal ve sloupové hale s žárovištěm umístěným uprostřed - tento způsob provozu se neukázal jako vhodný (pozůstalí přihlíželi kremaci) a v dalších evropských krematoriích už byla dispozice členěna na obřadní síň, k ní přiléhají provozní místnosti a žároviště s technickými provozy v zadní části budovy. Vzhled krematoria osciloval mezi vzhledem antických chrámů a křesťanských církevních staveb. Výjimku tvořilo Německo, kde bylo nařízeno nepřizpůsobovat krematoria vzhledu církevních staveb a tato myšlenka se ujala i u nás.

U nás se – stejně jako v celém Rakousku-Uhersku – kremační hnutí prezentovalo jako pokrokový způsob pohřbu, ekonomicky a hygienicky vhodný a zastánci pohřbu žehem patřili většinou k vysoce vzdělané vrstvě společnosti. Mezi propagátory pohřbu žehem patřil například také Vojtěch Náprstek, který se o postavení českého krematoria zasazoval už od 80. let 19. století. Příznačné je, že když pak sám zemřel v roce 1894, musel být převezen do krematoria v Sasku, pohřeb žehem nebyl tehdy ještě na celém území Rakouska-Uherska (a tedy i v českých zemích) legální. Kremaci podporovala obec sokolská a některé nekatolické církve, už před koncem století vznikla u nás Společnost pro spalování mrtvol, pozdější spolek Krematorium usilující o výstavbu krematoria na českém území. To se podařilo až v Liberci, přestože se jednalo o krematorium německé – stavba byla dokončena v roce 1917, první kremace zde proběhla v roce 1918. Kremace mohla být vnímána nejen jako pokrokový způsob pohřbu, ale také jako vymezení se proti zkostnatělému systému Rakouska-Uherska, a tak se nelze divit, že k uzákonění možnosti pohřbu žehem došlo poměrně rychle po vzniku Československa – hned v roce 1919, a tím se otevřela cesta výstavbě dalších krematorií.

V období do druhé světové války bylo u nás postaveno a dáno do provozu celkem třináct krematorií. Mezi nimi se nacházejí perly meziválečné architektury jako je Janákovo rondokubistické krematorium v Pardubicích, Feuersteinovo puristické v Nymburku, Wiesnerovo v Brně a Hofmanovo kubistické v Ostravě (bohužel zbořeno koncem 60. let). Nový typologický druh v této fázi hledal svou podobu, a tak je každé z meziválečných krematorií jedinečné. Snaha najít pro krematorium vhodný výraz a funkční schéma vyústila ve vyhlášení soutěže v roce 1943. Soutěž, připravená spolkem Krematorium, hledala ideální řešení, nabídla však také dvě možná místa pro realizaci – Třebíč a Jaroměř. Téhož roku vyhlásilo soutěž na krematorium město Kolín. Soutěže podle dobové kritiky přinesly mnoho podnětných a uspokojivých řešení dispozičních, s nalezením uspořádání vhodného prostoru, který by konvenoval s důstojností pietního aktu a zároveň dobře splňoval technické podmínky, však byla vyslovena nespokojenost.

Po roce 1948 se výstavba krematorií a nově i smutečních síní stala součástí prosazování nových forem občanských pohřbů. Potřeba nahradit církevní obřady nejen kremací, ale fakultativně i občanským pohřbem do země, byla zaštítěna myšlenkou šíření světového vědeckého názoru, ideologické práce mezi obyvatelstvem, kde socialistická obřadnost měla svým ateistickým zaměřením působit proti náboženství a jeho obřadnosti.

Období 50. let je charakterizováno pokusy o zbudování smutečních síní přestavbami, rekonstrukcemi nebo i novostavbami, ale s neujasněnou koncepcí a s provozními chybami, víceméně bez práce s typologickými nebo ekonomickými podklady poskytovanými státem. K nepříznivé situaci na úseku pohřebnictví zaujala stanovisko vláda ČSR v roce 1960 a čas tak dozrál k možnosti vpustit do světa pohřebnictví vědecky podložené typy smutečních síní. Vypracovávala se spolu s demografy a ekonomy vhodná síť umístění smutečních síní, dispoziční řešení pro rozdílné velikosti spádových oblastí a v duchu dobové snahy o ekonomizaci a typizaci také ideální řešení prostorové a materiálové. K zodpovězení otázky architektonických kvalit měla přispět soutěž na řešení typů vzorových smutečních obřadních síní vyhlášená v roce 1963. „Atraktivitu tématu připouštějící tvořivé variace v době typizované stavební technologie“ doložila účast více než dvou set soutěžících. Byly vymezeny dva typy smutečních síní podle počtu obyvatel ve spádové oblasti. Podle dobového hodnocení přinesla soutěž, oproti soutěži vypsané o dvacet let dříve, nové pojetí smuteční síně jako prostoru propojeného opticky s okolím, vhodné byly shledány průhledy do krajiny či upraveného parku nebo zeleně posilující dojem původního splynutí s přírodou. Jako část určená k individuálnímu zpracování byla shledána samotná obřadní síň, veškeré technické provozy včetně čekárny pozůstalých, místnosti řečníka a obřadníka byly doporučeny k ztypizování. Většina návrhů působí na černobílých reprodukcích poměrně stroze, autoři se nedopouštěli tvarových excesů, oblíbenou formou byl pavilónový shluk několika hranolovitých hmot. Odvážnější řešení se střechou tvořenou přímkovou plochou nabídl jen Pavel Kupka, spoluautor pozdějších nejzajímavějších realizací smutečních síní u nás. Další soutěž, a to na stavbu smuteční síně v Praze-Ďáblicích, byla vyhlášena v roce 1978. Už od meziválečné doby se zde uvažovalo také s výstavbou krematoria, v sedmdesátých letech ale byla tato myšlenka opuštěna, a to z důvodu plánované výstavby centrálního krematoria pro Prahu umístěného mimo město. V soutěži bylo podáno necelých čtyřicet návrhů, a podle poměrně nespokojeného konstatování poroty můžeme usuzovat, že úroveň návrhů nebyla ani provozně ani vzhledově nijak inovativní. Na rozdíl od soutěže z roku 1963 je zde zřejmý posun od strohých hmot k tvarově komplikovanějším stavbám reflektujícím zahraniční postmodernu, objevují se kruhové kompozice, zkosené hranoly.

Realizace i návrhy smutečních síních druhé poloviny století dokládají, jak se architekti dokázali vypořádat s typem stavby, který neměl přesně stanovenou stavební technologii ani vyvinutý estetický kánon. Zdá se, že i přiblížení se sakrálnímu vyznění, dokonce s užitím křesťanské ikonografie bylo možné, přestože určitě nebylo shledáváno oficiálně jako vhodné. Architekti uvyklí na práci s typologickými příručkami, určujícími dispozici, metry čtvereční i typ konstrukce zde měli poměrně volnou ruku, omezení byla ponejvíce ekonomického charakteru. A právě zde, na hranici neujasněnosti v době jasných typologických podkladů a sériovosti, vznikaly za omezených finančních podmínek a omezeného stavebního sortimentu smuteční síně podobné té volyňské, zbavené systémem pozdní normalizace šance na vytvoření architektonicky i uživatelsky působivého prostředí pro poslední rozloučení.